Prolog
Bezhlesně zaúpěl, když mu zvlášť ostrý šlahoun rozryl paži. Do očí mu stékal pot a krev z rozšklebené rány nad levým obočím. Snažil se nesoustředit na bolest, ale na křupání větviček a listí pod nohama svých pronásledovatelů. Jediné, co však slyšel, bylo vlastní těžké oddechování. Neustále se ohlížel, ačkoli byla taková tma, že si neviděl ani na prsty ruky.
Dívka na rameni začala být příliš těžká – i když měl díky měsícům skrývání a bojů o holý život dobrou kondičku, cítil, jak mu svaly na nohou ochabují. Ani adrenalin už nedokázal potlačit vyčerpání.
Zastavil se a nastražil uši. Neodvažoval se rozsvítit hůlku, aby Smrtijedům neprozradil svoji přesnou polohu.
Nalevo od něj se ozvalo tiché zachřupání. Srdce se mu rozbušilo a strach mu sevřel útroby. Namířil hůlku do míst, odkud se ozval hluk a nechal ze rtů neslyšně splynout kletbu.
„Co to bylo?“ zašeptal hluboký hlas a mezi stromy se objevilo poskakující světélko. Ron se schoval hlouběji do stínů vzrostlých dubů a ze své skrýše pozoroval mohutného Smrtijeda. Muž dokráčel k místu, kam Ron vyslal svou kletbu. Světlo z jeho hůlky odhalilo zkamenělého zajíce.
„Pořád tu je,“ ozval se chladný hlas Draca Malfoye a Ron v matném světle zahlédl jeho vodové oči jak slídí všude kolem. „Možná nás chtěl dostat,“ mínil chlapec a pozvedl svoji hůlku výš, aby její světlo ozářilo širší kruh.
Ronovi sevřela nitro ledová ruka poznání – není úniku. Vpletl ruku do Hermioniných vlasů a nasál jejich vůni. Přál si, aby dokázal zachránit aspoň ji, když pro něj neexistovala naděje.
„Nemohl se přemístit?“ zašeptal Draco.
Mohutný Smrtijed se pátravě rozhlédl kolem sebe. „Homenium revelio!“ přikázal.
Ron zahlédl mužův vítězoslavný škleb. Věděl, že má jedinou možnost a jeden jediný pokus. Přivřel oči do tenkých škvírek a dřív, než ho ozářilo světlo z hůlek obou Smrtijedů, vkročil do prázdnoty přemístění.
Deanovský les byl stejně tmavý a ponurý jako místo, z nějž se právě přemístil. Přesto v Ronovi vzbudil stín naděje a víry. Poklekl a položil Hermionu na spadané listí. Dívka byla v bezvědomí od chvíle, kdy ji Lucius Malfoy zasáhl kletbou. Vypadala mrtvá, přesto mělce dýchala.
Ron si s hrůzou uvědomil, že na tohle jeho znalosti obrany proti černé magii nestačí. Zatoužil, aby jejich role byly obrácené – kdyby on ležel bezvládný na zemi, ona by si věděla rady. Vždycky si věděla rady.
V krku mu vyschlo a oči měl podivně zvlhlé. Zběsile polykal a odháněl ty nejčernější myšlenky. Musí přece existovat něco – někdo, kdo by ji mohl zachránit. Horečnatě přemýšlel – Lupin se skrýval neznámo kde, rodiče byli mrtví, Pastorek na útěku. McGonagallová a ostatní profesoři střežení v Bradavicích.
Zbýval jediný člověk. S jeho rozsáhlými znalostmi černé magie by jistě věděl, jak Hermioně pomoct. A Hermiona vždycky prohlašovala, že není vrah – do chvíle, kdy sama na vlastní oči viděla... Jen zoufalství mohlo Rona dohnat k něčemu tak beznadějnému. Jaká byla pravděpodobnost, že Snape tráví prázdniny v Tkalcovské? Mizivá, ale o dost vyšší, než že jí bude ochoten pomoct. Kdyby se mohl obrátit na někoho jiného, udělal by to. Jemu však zbývala jediná možnost a postupně k ní dospíval. Potlačil pocit, že ji vede na jistou smrt, a znovu je oba přemístil.
Severus Snape popíjel skotskou, když ho alarm protivetřeleckého kouzla varoval, že se někdo přemístil do blízkosti domu. Opatrně vstal a s hůlkou v pohotovostní poloze s tichounce doplížil ke dveřím.
Halu prořízlo bušení.
Mávl hůlkou a nonverbálním kouzlem dveře otevřel.
„Prosím, nezabíjejte mě,“ ozvalo se za dveřmi.
Poznal ten hlas, protože ho kdysi slýchal často. Beze slov návštěvníka odzbrojil. „Teď pojďte dál,“ přikázal, když dvě hůlky bezpečně spočinuly v jeho rukách.
Ron opatrně vkráčel dovnitř, Hermionu svíraje v náručí. Snape se kupodivu na nic neptal, jediným pohledem zhodnotil situaci a pak k mladíkovi pomalu přistoupil. Ron instinktivně ucukl.
„Proč jste přišel, jestliže si myslíte, že vás zabiju?“ otázal se Snape s nádechem ironie v hlase.
„Ona vám věří,“ oznámil mu prostě a složil svůj náklad na podlahu. Jemně jí podržel hlavu a podložil ji mikinou.
„A vy nemáte kam jinam jít, že? Myslíte si, že ji zachráním? Proč bych to dělal? Proč bych ji prostě nezabil – tak, jako kdysi vaše krvezrádné rodiče?“ otázal se posměšně.
„Bastarde!“ zakřičel Ron a zuřivě se na něj vrhl. Štíhlé prsty sevřel kolem Snapeova krku. Už se mu téměř podařilo vykroutit muži z rukou všechny hůlky, když ho zasáhlo Snapeovo kouzlo.
Hleděl na obě bezvládná těla jen pár vteřin, než přiklekl k dívce a nahmatal jí tep. Trochu se mu ulevilo, když ucítil pravidelné pulzování krční tepny. Ušklíbl se. Neměl Weasleyho rád, jedno mu ale upřít nemohl – odhadl dobře své síly a poznal, že na kletbu, jíž byla zasažena, sám stačit nebude. Věděl, o co jde, vždyť to kouzlo sám vymyslel.
Zvedl se od dívky a odspěchal pro několik lahviček. Obsah všech jí postupně vlil do úst mumlaje slova v podivném jazyce. Hermiona nejevila známky nějaké změny, Snape přesto v klidu vstal a dolevitoval ji na pohovku.
Teď zbývalo jen někde odložit Weasleyho bezvládné tělo.